Tvoje rozhodnutí změní mojí budoucnost - 2/2

8. srpna 2010 v 9:00 | Ileesha | Jednorázovky

Tak, jsem tu s pokračováním mé jednorázovky, tentokrát už je to konec Snad se vám jednorázovka líbí, i když mě už teďka nepřijde tak dobrá, jako jsem si myslela na začátku, no, ale třeba to je jen můj názor Takže příjemné počtení a prosím komentáře

Stačí, když si jednoho přání napsaného na internetu všimne jeden mladý, bohatý upír. V tom okamžiku, kdy se dívka dozví, že její sen se stane realitou, že jí ten mladý muž (neví, že je upír) sen podívat se do Austrálie zaplatí, se jí změní život od základů. Její osamocený život... Jenže i když zjistí, že je upír, neuteče, zůstane s ním. Ale Volturiovi zjistí všechno, přijdou a upír dostane na výběr, co udělá s dívkou... Jak se rozhodne?

Fotky mě a Lea s titulkem, že podvádím Sebastiana s tímhle klukem.

"Ale to je nesmysl, já se Sebastianem nechodím, to ho pak těžko můžu podvádět." odpověděla jsem.

"Jak spolu nechodíte?" nechápala paní Norrington.

"Nechodíme, jsme přátelé." řekla jsem trochu naštvaně. "A Sebastian to ví."

"Fakt?" v jejím hlase byla ironie dost znatelná.

To jsem ignorovala a dál pracovala na PC.

"Držíme tě tu jen kvůli tomu, že chodíš s naším synem, ale takhle..." ukázala na dveře.

"OK, chápu, propouštíte mě." odsunula jsem od sebe klávesnici a zvedla se.

"Nejen to, vyhazuju tě z domu, takže si sbal a padej kam chceš, chudinko." zatvářila se jako bohyně pomsty.

"Jak si přejete." usmála jsem se a odešla.

Na recepci mi ještě slečna dala peníze, prý zbytek platu, abych neřekla, že není nespravedlivá. Věděla jsem, že mám příliš věcí, takže jsem si cestou domů koupila jeden kufr. Doma jsem si sbalila všechny svoje věci, zarezervovala si letenku do NY a ještě zůstala v domě několik hodin. Volala jsem Leovi a vysvětlila mu situaci, co se mi stalo. Jen mi řekl, ať přiletím za ním, že u něj můžu být. Byla jsem za to vděčná a ráda jsem se odlepila od Austrálie. Do USA jsem přiletěla v noci, ale Leo na mě čekal i s autem. Odjeli jsme k němu a já si ani nevybalila, jen jsem padla na postel a usnula.

Začali jsme spolu bydlet. Starala jsem se o domácnost, nemohla jsem najít práci. V novinách se objevil článek o mně, že jsem zase v NY. Dokonce to okomentovala paní Norrington, prý jsem odešla dobrovolně za svou láskou a že jsem se na jejího syna vykašlala. Druhý den na to si mě odchytli novináři, co na to říkám, jestli je to pravda.

"Kdyby to byla pravda, řeknu vám, že to tak je, ale bohužel, je to lež. S jejím synem Sebastianem, jsem nikdy nechodila, byli jsme jen dobří přátelé a neodletěla jsem dobrovolně, paní Norrington mě vyhodila jak z její firmy, tak i z domu a v Austrálii mě nic nepoutalo, letěla jsem sem za mým kamarádem, který mi nabídl bydlení." odpověděla jsem jim a odešla od nich pryč.

Došla jsem domů trochu naštvaná. Leo byl v práci, pracoval ve firmě, kde zabíjeli zvířata, tedy na jatkách a rovnou prodávali maso a tak. Byl obchodník, spřádával obchody s jinými firmami.

Po několika dnech jsme spolu s Leem začali chodit. Dokonce jsem si našla práci jako sekretářka v jedné menší firmě, vyráběli oblečení a pár věcí pro skejťáky. Dost se mi tu líbilo, občas jsem si něco koupila na sebe. S Norringtonovými už jsem neměla nic společného, neozvali se, ani přes noviny. Žili jsme spolu šťastně, říkala jsem si, že bychom se s Leem mohli spolu vyspat, takže jsem ho trochu tlačila tím směrem, ale vždy se nějak vykroutil, takže nic nebylo. Nechala jsem to být, všask ono se jednou zadaří. Chodili jsme spolu několik měsíců, milovali jsme se vší naší láskou. Přišlo mi, že mi Leo furt něco tají, důležitého, ale nemohl mi to říct. Taky jsem ho téměř neviděla jíst, vypadalo to, že snad drží hladovku. Když jsem se ho na to ptala, jen mi odpověděl, že je to nesmysl, že se mi to jen zdá. V lednici měl neustále dvě nebo tři láhve vína a vždy měl u sebe sklenici, ale víno z něj vůbec netáhlo.

Jednou byl pryč a já doma, nalila jsem si sklenici z té láhve vína. Bylo to červené a sražené, víno to vůbec nebylo a vonělo to jako krev. Bylo to divné, proč by měl v láhvích od vína krev a proč by jí pil? Nechápala jsem to, přemýšlela jsem o tom. Seděla jsem na gauči a nemohla na nic přijít, když domů přišel Leo a veselý.

"Christophere, musíme si promluvit." řekla jsem vážně. "Něco mi tajíš a už je to vážné." seděla jsem s koleny u brady a dívala se na něj.

"Magdaleno, já ti nic nesmím říct." typická jeho odpověď.

"Dobře, jak chceš." vstala jsem a šla do ložnice.

"Co to děláš?" zeptal se a šel za mnou.

"Nebaví mě, když máš tajemství. Proč máš tu krev v lednici?" zvýšila jsem hlas.

"Ty jsi jí našla?" hlesl tiše.

"Jo." odpověděla jsem. "Na co jí máš? Já vím, že jí piješ, ale nevím proč." kroutila jsem hlavou.

"Kdo asi pije krev?" odfrkl si smutně.

"Nevím, proto se ptá tebe, kdo jsi?" sedla jsem si k němu na postel.

"Já? Neměl bych ti to říkat, ale už to téměř víš. Jsem upír, Magdaleno." řekl a já sebou cukla, jakoby mě uštkl had.

"Cože?" vyhrkla jsem po chvíli ticha. "Upír?"

"Jo. Proto mám v zásobě tu krev, musím ji pít, abych po někom nevyjel."

"Jako... nezabil?" zeptala jsem se opatrně.

"Jo." pohladil mě po tváři. "Promiň, že jsem ti to neřekl, nemohl jsem. Prosím, nikde to neříkej, nesmí se to nikdo dozvědět." žádal mě.

"Dobře, budu jako hrob." pousmála jsem se.

Náš vztah se touhle pravdou změnil. Nevím, jestli jsme se odcizili nebo sblížili, ale ta díra už byla pryč a my nic před sebou neskrývali. Taky mi vysvětlil pár další věcí okolo upírství. V té jeho firmě má kamaráda upíra, díky němu má tu krev, on ty zvířata zabíjí a odkrvuje.

Žili jsme si spokojeně dalších několik týdnů. Kupovala jsem jídlo jen pro sebe, takže jsme zase ušetřili. Leo měl za těch několik let upírství dost našetřeno, platil vždy jen nájem a koupi domu. Jenže někdo nějak zjistil, že vím o upířím světě. Byla noc, já spala, takže co se stalo na začátku nevím, jen mě vzbudil Leo a kolem postele bylo 7 lidí, byli to upíři. Hleděli na mě dost povýšeně.

"Co se děje Leo?" zeptala jsem se ho.
"Někdo řekl Volturiovým, že jsem ti o nás řekl." hodil k nim hlavou.

Začala jsem se bát. Volturiovi neoplývají milostí vůči ostatním.

"Jsme tu, protože se tu porušil zákon." řekl jeden z upírů.

Víc jsem se přitiskla k Leovi, tohle nevěstilo nic dobrého.

"Co chcete udělat?" zeptal se jich Leo.

"Máme pár možností, záleží na tobě, jak si vybereš." odpověděl další upír, blonďatý.

"Jaké možnosti?" mračil se Leo.

"Takže první je, že milou Magdalenu zabiješ sám, druhá že ji přeměníš v upírku." zabořila jsem hlavu do Leova trička. "Anebo třetí, že si ji odvedeme sebou do Volterry a uděláme si z ní svačinku nebo co uznáme za vhodné." usmívala se ta malá upíří holka.

"Já Magdalenu nezabiju." zavrčel Leo.

"Takže ti zbývají už jen dvě možnosti." podotkl ten blonďák.

"Co kdybyste nám dali pár týdnů, ať se Magdalena může připravit a rozhodnout sama?" navrhl Leo.

"Ne. Ty rozhodneš. A týdny jste měli, neměl si jí o nás říkat." prskl ten upír, co mluvil jako první, černé vlasy ulízané dozadu.

Podívala jsem se na Lea. V jeho očích se zračila bolest, asi nechtěl rozhodovat za mě o mně.

"A co třeba Magdin názor?" snažil se rozhodnutí nějak oddálit.

"Dobře." řekl otráveně ulízanec. "Co si o tom Magdaleno myslíš," zeptal se mě.

"Rozhodně nechci být něčí svačinka." odpověděla jsem. "A zemřít taky nechci."

"Vidíš, Magdalena chce být přeměněna." řekl nadšeně ulízanec. "Tak šup, ať můžeme jít pryč." usmíval se.

Sledovala jsem teď počínání Lea. Povzdychl si bolestně, díval se na mě.

"Promiň lásko." zašeptal. "Tohle jsem fakt nechtěl. Nechtěl jsem ti způsobit žádnou bolest." omlouval se mi a políbil mě.

"Jestli s tebou budu moct být, klidně to podstoupím." vrátila jsem mu pusu.

"Tak už jí kousni, ať vidíme, že se přeměňuje." řekl znuděně další upír, který celou dobu mlčel a tvářil se otráveně.

Leo mě položil na postel, nadechl se a políbil mě na rty a pak na krk.

"Miluju tě." usmál se bolestně.

"Já tebe taky." políbila jsem ho.

Dívala jsem se na něj, jak se ke mně sklání a zakusuje se mi do krku tam, kde mě předtím políbil. Já začala postupně vnitřně hořet a nic nevnímala, kromě té spalující bolesti.

3 noci a 3 dny jsem byla mimo. Ten oheň byl strašný, prosila jsem o smrt. Ke konci té hrůzy jsem slyšela Lea, jak se mi omlouvá a jak říká, že mě miluje. Když jsem otevřela oči, cítila jsem se jako znovu zrozená. Moje smysly se zlepšily, všechno bylo jiné.

"Magdaleno." objal mě opatrně Leo.

"Leo." usmála jsem se. "Už jsou pryč?"

"Chvilku po kousnutí odešli. Napí se, tady máš krev." podával mi velkou sklenici.

Vypila jsem jí najednou, můj krk byl v ohni, ale jen trochu se uhasil.

"Počkej, ještě ti donesu." vstal a svou pirozenou rychlostí zmizel do kuchyně.

Do minuty byl zpět i s další krví.

"Miluju tě." řekla jsem mu a políbila ho.

"Já tebe taky." usmál se a objal mě.

"Já vím, slyšela jsem tě." zazubila jsem se na něj a dopila krev.

"Pojď do kuchyně, mám tam spoustu krve, Nick mě zásoboval pro tebe." zvedli jsme se a šli spolu do kuchyně.

Tam asi v dvanácti velkých kýblech zvířecí krev, na sporáku dva hrnce, kde se krev ohřívala.

"Jako ve školní jídelně." rozesmála jsem se.

"Jako novorozená spotřebuješ hodně krve a často." vysvětlil mi, zatímco mi naléval další sklenici krve.

Tak jsme s Leem začali žít jako upíří vegetariánský pár. V práci jsem musela dát výpověď, byla jsem jako každý novorozený závislá na krvi a lidi jsem zabíjet nechtěla. Leo mi hodně pomáhal a seznámila jsem se s jeho kamarádem Nickem. Po dvou letech jsme se museli přestěhovat, tentokrát jsme šli do malého města. Nick se stěhoval s námi a opět nastoupil jako řezník, takže jsme měli o krev postaráno, ale občas jsme si došli na lov, který se mi hodně zalíbil, to běhání bez omezení. Žili jsme s Leem šťastně a spokojeně, konečně mezi námi nebyl žádný rozdíl. Ještě že jsme upíři, nikdy nezemřeme a můžeme si plně užívat nekonečného života.

Konec