Afrodité, sestra Carlisleova 2.

27. června 2010 v 9:00 | Ileesha |  Afrodité, sestra Carlisleova
Takže jestli se vám první kapitola líbila, a já doufám, že ano, tak vám přináším kapitolu druhou Snad se vám i tahle kapitola bude líbit a prosím komentujte, ať vím, na čem jsem Jinak děkuju holky za komentáře, potěšily jste mne


Co třeba Afrodité?


"Já se s nikým netahám, to není pravda. Carlisle je jen známý." bránila jsem se a Jan mě uhodil.
"Ty mi ještě budeš lhát!" uhodil mě znovu.

"Nelžu ti, mluvím pravdu." uhýbala jsem před ním tak, že jsem vyběhla z domu na dvůr.
"Jasně, jasně." pochyboval manžel. "Tohle si vykládej někomu, kdo ti uvěří." uplivl si před sebe.

Šla jsem malými krůčky dozadu, až jsem se zarazila o náš dřevěný vůz na seno a tak. Byla jsem v pasti, Jan do mě začal mlátit jako do bubnu, kopal mě. Nevydržela jsem to a svezla se na zem. Jan do mě dál kopal, vyléval si na mě zlost a zlomily se mi žebra, dokonce možnái noha. Křičela jsem bolestí. Kopal do mě, nevadilo mu, jestli je to noha, břicho, ruce či hlava. Cítila jsem se snad nejhůř v mém dosavadním životě. Zničehonic se zvedl obrovský vítr a otevřel vrata, která nebyla pevně zavřená. Byla neděle, tudíž lidé byli ve svátečním a na návsi, takže všechno viděli i slyšeli. Zvedla jsem nepatrně hlavu a uviděla jsem ty vyděšeně obličeje. Mezi nimi i Carlislea. Stál v hloučku mužů, se kterými si předtím povídal, než se u nás strhl ten cirkus. Špatně se mi dýchalo, všechno mě bolelo. Lidé si mezi sebou začali šeptat, Jan do mě ještě párkrát kopl a pak celý rozběsněný odešel domů, až dveře práskly. Carlisle se ke mně rozeběhl a přiklekl.

"Heleno, vnímáš mě?" zeptal se tiše.
"Ano." zachraptěla jsem. "Carlisle, pomož mi." prosila jsem. "Měl si pravdu, měla jsem od něj odejít."
"Nemluv, nevyčerpávej se, odnesu tě do ordinace." opatrně mě vzal do náruče a šel pryč ze dvora, ale to vyběhl Jan z domu.
"Kam ji neseš!" zakřičel hlasitě Jan. "Doma bude!" dodal naštvaně.
"Musím jí ošetřit, má zlomeniny, může zemřít." odpověděl zatím v klidu Carlisle.
"Jasně a pak si s ní užiješ, co?" křičel Jan.
"Je zraněná." namítl Carlisle.
"Ty jí nikam neodneseš." procedil skrz zuby manžel.
"Carlisle, běž, odnes mě pryč, klidně mě i zabí, jen ať už Jan nevidím." prosila jsem tiše.
"Odnesu." řekl Carlisle a začal pomalu utíkat.

Jan něco křičel, slyšela jsem ho tlumeně. Carlisle po chvilce doběhl nejspíš k ordinaci, položil mě na lehátko a začal zjišťovat velikost zranění.

"Carlisle, řekni mi, jak moc je to vážný." promluvila jsem po pár minutách ticha.
"Nejspíš máš vnitřní krvácení, dělají se ti modřiny a máš veliké zlomeniny, tohle nejspíš je nad moje síly." řekl smutně Carlisle.
"Tak mě zabí." zaprosila jsem ztěžka. "Nebo cokoliv, ale já už nechci žít, hlavně ne s Janem." začala jsem kašlat a z pusy mi tekla krev, už se tvořily sraženiny. "Prosím." dívala jsem se na Carlislea naléhavě a prosebně.

Carlisle chvíli váhal, nejspíš přemýšlel, co se mnou. Obešel mě kolem dokola a zůstal stát u mojí hlavy, vzal mě za ruku.

"Jedna možnost tady je." pronesl tiše. "Ale bude to dost bolet." přejel mi dvěma prsty po žílách na ruce. "A budeme muset odejít."
"Co mi chceš udělat?" ptala jsem se s obavou.
"Přeměním tě v upírku." odpověděl, co nejtišeji.

Já se rozkašlala a ze mě šla znovu krev, začala se mi motat i hlava. Carlisle mě otřel od krve, trochu byl nervózní a napjatý.

"Jo." řekla jsem a kývla hlavou.

V uších mi začalo hučet.

"Dobře." řekl Carlisle. "Promiň." omluvil se ještě a zakousl se mi do ruky a pak i do krku.

Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se mi rozhořel oheň v krku a já vnitřně vzplála.

"Promiň mi tu bolest." slyšela jsem Carlislea než mě oheň pohltil úplně.

Ta bolest byla dost nesnesitelná. Každou chvilkou jsem tlumeně vykřikla bolestí. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, než jsem začala vnímat okolí. Slyšela jsem tlukot mého srdce. Byl zběsilý, rychlejší než normálně.

"Nemůžeš za ní, je na tom dost bledě, nejspíš umře a to kvůli tobě." slyšela jsem rozčilený Carlisleův hlas z vedlejší místnosti.
"Je to moje žena, mám právo ji vidět." trval na svém Jan. "Pusť mě." dožadoval se.
"Ne." zvýšil Carlisle hlas. "Bojuje o život, nikdo za ní nesmí." slyšela jsem v jeho hlase zlobu.
"Jak myslíš!" prskl Jan. "Stejně se k ní dostanu."
"Jo, až bude díky tobě mrtvá." zazněl Carlisleův hlas a najednou byl Jan zticha.
"Naschle." slyšela jsem a pak bouchnutí dveří.
"Pitomec jeden." zanadával Carlisle. "Ještě přibližně jeden den a bude vzhůru." mumlal Carlisle. "Budu muset pak oznámit, že je mrtvá a že jí připravím na pohřeb sám."

Slyšela jsem Carlislea chodit po místnosti. Pocítila jsem že se mi ten žár stahuje. Konečky prstů už přestaly hořet. Každých několik minut jsem cítila, že se oheň o pár milimetrů stáhl blíž k srdci, které bojovalo ještě urputněji. Carlisle se posadil na židli. Snažila jsem se být potichu, ale čím víc se oheň stahoval, tím víc srdce zrychlovalo. Trpěla jsem jako raněné zvíře. Každou hodinu mi Calrisle oznamoval, kolik přibližně zbývá do konce.

"Ještě pár minut." šeptal Carlisle. "Heleno, vydrž." hladil mě po ruce.

Po pár minutách moje srdce bouchlo naposledy a já otevřela oči.

"Heleno." objal mě šťastně Carlisle. "Povedlo se."
"Ne Carlisle." zamrkala jsem rychle. "Helena zemřela. Teď mám nový život, budu mít nové jméno." usmála jsem se a rozhlížela se po místnosti, protože vše bylo tak jiné, nové.
"A jak se chceš jmenovat?" zeptal se Carlisle.
"Nevím." pokrčila jsem rameny. "Co třeba..." nakousla jsem, vstala a přešla k zrcadlu. "Co třeba Afrodité." podívala jsem se na Carlislea a okamžitě hned zpátky stočila pohled do zrcadla.
"Dobře, jak chceš, Afrodité." usmál se a přišel ke mně, takže jsme v zrcadlu byli oba dva.

Moje vlasy byly blonďaté už dřív, teď byly ještě světlejší. Lépe jsem viděla, i ostatní smysly se zlepšily, o hodně. Byla jsem stejně pleťově světlá jako Carlisle. Chvilku jsem se sledovala v zrcadle a vážně jsem si připadala krásná jako Afrodité, řecká bohyně krásy.

"Proč mě pálí v krku?" otočila jsem se na Carlislea.
"Máš žízeň, potřebuješ krev." odpověděl. "Půjdeme na lov." chytl mě za ruku a zadem jsme zmizeli do lesa, kde jsme se zastavili. "Nadechni se." poručil a já ho poslechla. "Co cítíš?" zeptal se.
"Les, hlínu." odpověděla jsem okamžitě. "Srnu!"
"Tak za ní běž." rozeběhl se a já hned za ním.

Předběhla jsem ho, srnu jsem tudíž vysála jako první. Usmívala jsem se, v krku to bylo lepší. Srnu jsme zahrabali, ještě jsem si ulovila jelena a vrátili jsme se domů, spíš tedy ke Carlisleovi domů.

"Musíme se ale na něčem domluvit. Teď půjdu a řeknu, že si umřela, musíš teda nehybně ležet, nesmíš dýchat. Potom nejspíš přijdou s rakví, dáme tam kameny, zatlučeme to a nikdo nic nepozná." vysvětlil svůj plán Carlisle. "Snad to klapne. Takže si tu lehni a nedýchej a nehýbej se."

Udělala jsem to, co Carlisle chtěl. Pak odešel a já ležela jako mrtvola. Za chvíli někdo přiběhl a mezi dveřmi se zasekl.

"Heleno." pronesl do ticha Jan překvapeně. "Lásko." přišel ke mně. "To ne, ne, to není pravda."

Snažila jsem se dělat mrtvolu co nejlépe, aby nic nepoznal. Chvíli tiše u mě stál.

"Jane, pojď, pomůžu ti zařídit pohřeb." promluvil Carlisle a odváděl Jana pryč z místnosti.

Ještě se domlouvali, že přivezou ještě dnes rakev a že mě do ní Carlisle přichystá a zatluče. Rakev dorazila až ráno. Carlisle vážně sám mě uchystal; oblékla jsem si svoje svatební šaty, měla jsem úmysl jít strašit v noci Jana; Carlisle tedy do rakve naházel kameny a zatloukl rakev. Odpoledne si pro ni přijeli pohřebáci a nechali ji přes noc v kostele. Ráno se konal můj pohřeb. Chtěla jsem ho vidět, tudíž jsem byla schovaná ve stromě a nedýchala. Pohřeb byl celkem pěkný, manžel se snažil. Pohřeb skončil, lidé se rozcházeli domů a já nenápadně slezla dolů a dostala se nepozorovaně ke Carlisleovi. Ten začal balit svoje věci, jak oblečení, tak i ty doktorské.

"Ty se stěhuješ pryč?" zeptala jsem se vyjukaně.
"A ty se mnou." odpověděl. "Nemůžeš tu být, půjdu s tebou a pomůžu ti. Ty ses nechtěla vrhnout na ty lidi u tvého hrobu?" ptal se mě.
"Nedýchala jsem, ale krk mě zase pálí." mračila jsem se. "Možná by to chtělo lov." navrhla jsem.
"Dobře, půjdeme, ale až večer." souhlasil Carlisle.
"Kam se vůbec stěhujeme?" ptala jsem se dál.
"Říkal jsem si, že bychyom mohli navštívit moje známé ve Volteře." navrhl mi. "Nebo pokud nechceš, můžeme jít jinam." čekal na mou reakci.
"Mně je to jedno, ty jsi tady šéf." pokrčila jsem rameny. "Klidně navštívíme tvé známé."
"Dobře, po lovu vyrazíme, ještě si ale zařídím pár věcí." souhlasil, dobalil a za půl hodiny odešel.

Večer při lovu jsem se zastavila a otočila na Carlislea.

"Můžu tě o něco poprosit?" upírala jsem na něj svůj zrak a on přikývl. "Chtěla bych postrašit Jana něco jako pomstu, že jsem se mu zjevila jako duch."
"Vážně to chceš udělat?" pochyboval Carlisle. "Jsi čerstvá novorozená, vysaješ ho." varoval mě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wampýrka Wampýrka | 27. června 2010 v 12:19 | Reagovat

Tvoje povídka je hrozně hezká...=)
Jsem zvědavá, jak zamotáš děj a jestli se tam objeví i známá rodinka Cullenů...=) Co nejdřív další....;-)

2 Iwuushkaa Iwuushkaa | 27. června 2010 v 12:46 | Reagovat

[1]: Jo, tak to to se neboj, Cullenovic rodinka tam určitě bude :-) Jen to bude trochu z jinýho pohledu no :-D Však uvidíš ;-)

3 moira moira | Web | 27. června 2010 v 14:54 | Reagovat

prosím, řekni, že afrodité nezůstane ve volterře s bratry, že budou s carlislem!! prosím!! :-D krásna kapitola!! :))

4 Faillë, Týnkakris, Kikina, je jich spousta Faillë, Týnkakris, Kikina, je jich spousta | Web | 19. října 2010 v 17:05 | Reagovat

senzační... je to originální... nic podobného jsme ještě nečetli :D  :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama