Afrodité, sestra Carlisleova 1.

23. června 2010 v 9:00 | Ileesha |  Afrodité, sestra Carlisleova
Takže vám přináším touženou první kapitolu Snad se vám tahle povídka bude líbit.


Udělá to jednou, udělá to znovu

"Kde mám to pivo?!" zakřičel na mě můj manžel.
"Promiň, nestačila jsem tam dojít." otáčela jsem se kolem dokola po kuchyni a kolem manžela.

"Tak tam doběhni!" hulákal na mě. "Popadni džbán a ať už tě tu nevidím!" švihl mě proutkem po zádech a já nestačila včas uhnout.
"Dobře, hned jsem tady." podala jsem mu talíř s brambory omaštěné sádlem.

Vzala jsem džbán a vyběhla ze stavení k hospodě, v jedné ruce džbán a v druhé peníze. Hospodský mi natočil plný džbán piva, já zaplatila a běžela jsem rychle zpátky domů.

"No to je dost, Heleno!" zařval nespokojeně Jan, můj manžel a znovu mě šlehl proutkem. "Zase ty brambory, to už je 14 dní, furt stejný oběd! To nemůžeš uvařit maso?" znovu mě přetáhl.
"Maso už nemáme, vepře zabíjet nemůžeme, všechny slépky nesou a k řezníkovi mě nepustíš." namítla jsem chabě a šla pomalu dozadu od Jana.
"Kam jdeš!" štěkl po mně vztekle. "Pojď sem!" vstal, přitáhl mě k sobě a začal mě mlátit.

Stačila jsem vyběhnout ven na dvůr, proutkem i rukama do mě mlátil a já prosila, aby přestal, že to bolí. Nic nepomáhalo, bil mě dál. Když se vyvztekal, šel zpátky do domu a já zůstala ležet na zemi. Ztěží jsem se postavila na nohy. Někdo bouchal na vrata, šla jsem tedy otevřít, i když mi to chvíli trvalo.

"Co si přejete?" zeptala jsem se mladého muže, mohl být stejně starý jako já a vypadal úžasně.
"Proboha, co se vám stalo?" zeptal se mě zděšeně.
"Nic, jenom jsem upadla." zalhala jsem okamžitě a bolestně.
"Jsem lékař. Pojďte, ošetřím vás." položil mi ruku na záda a já bolestí zasyčela. "Omlouvám se." ruku ze mě rychle sundal a šel vedle mě.

Došli jsme do jeho ordinace, předtím tu byl starý pan doktor, jenže umřel, tak tu byl tenhle mladý doktor a dost pohledný a mladý.

"Posaďte se tady a sundejte si halenu." mírně poručil a já radši poslechla.

Něco si chystal a když se otočil a spatřil moje záda, slyšela jsem, jak se zděsil nad ranami.

"Opravdu jste spadla?" zeptal se pochybovačně.

Radši jsem mlčela, což mu musela být jasné, jak to ve skutečnosti je.

"Proč vás manžel zbil?" zeptal se a ošetřoval mi záda.
"Neměl k obědu pivo, pak už máme jen 14 dní na oběd brambory bez masa. Můj Jan si vždy nějaký důvod najde." odpověděla jsem tiše.
"Tak proč s ním jste?" vyptával se dál doktor.
"Nevím, stále doufám, že se změní. Když jsem si ho v roce 1868 brala, byl hodný, nosíval mi polní kvítí, jenže jak vidíte, pět let po svatbě a mlátí mě za každou maličkost." ukápla mi slza doprovázená druhou, hned jsem je obě setřela.
"Tak proč od něj neodejdete?" ptal se dál.
"Mám ho pořád ráda a navíc, co by tomu lidi řekli." namítla jsem.
"Tak hotovo." odložil pomůcky doktor a stoupl si.
"Děkuji, pane doktore..." neznala jsem jeho jméno.
"Carlisle Cullen, ale vy mi říkejte jen Carlisle." usmál se.
"Dobře, já jsem Helena Polná." podala jsem mu ruku. "Vaše jméno není české." podotkla jsem.
"Pocházím z Anglie." prozradil. "A říkal jsem si, že není na škodu se trochu projít po světě." usmíval se mile.
"Takže na zkušenou." řekla jsem. "Ale máte dobrou češtinu." podotkla jsem. "Angličan a možná mluví lépe než leckterý Čech." rozesmála jsem se.
"Učení dělá mistra." zasmál se Carlisle.
"Já už půjdu." oznámila jsem. "Co jsem dlužna?" zeptala jsem se zdvořile.
"Nic, nechte to jako na seznámení." řekl mile.
"Tak dobře. Děkuju a nashledanou." odešla jsem z ordinace rovnou domů.

Jan nebyl doma, začala jsem uklízet nádobí a umyla ho. Sama jsem se najedla a nakrmila i zvířata, vždy to byla moje práce. Záda mě bolela jako bych v nich měla jehly. Manžel domů přišel až za tmy, já už ležela v posteli na boku, dělala jsem, že spím. Alkohol z něj táhl, tudíž byl v hospodě. Vysvlékl se a ulehl vedle mě a během několika minut bylo slyšet jeho hlasité oddechování. Já usnula chvíli po něm, otočená zády k němu.

Rány na zádech od mlácení se pokryly stroupky, takže to mírně tahalo, když jsem se ohnula. Pár dní byl na mě Jan hodný, milý, ale asi po deseti dnech v něm začal převládat vztek. Snažili jsme se o dítě, ale to si stále dávala na čas. Jan byl stále vzteklejší a já čekala, kdy mě opět zmlátí a obviní, že za všechno můžu já. Doktor Cullen mě přišel zkontrolovat, jak se mi vede a prohlídl si i moje záda. Carlisle byl hodný člověk, rychle jsem si ho oblíbila. Když Jana opět převládl vztek a zmlátil mě, něco mi udělal s rukou. Bolelo to, proto jsem radši zašla za Carlislem, aby mi to ošetřil a Jan šel opět do hospody.

"Heleno, proč se od něj necháváš mlátit" ptal se bezradně Carlisle. "Ty by si mohla mít tolik hodných mužů a vybereš si takového prevíta." kroutil hlavou. "Tu ruku máš zlomenou, takže s ní nebudeš moct pár týdnů hýbat." sdělil mi Carlisle.
"Tak to mám radost, ale stejně musím krmit skot a další dobytek." povzdechla jsem si. "Jan to dělat nebude, to je moje práce."
"Heleno, ty budeš riskovat, že ti ta ruka špatně sroste." káral mě. "Budeš jí mít křivou."
"Mně je to jedno, nenechám zvířata strádat." odbyla jsem ho. "Jan má na starosti pole, já zvířata." dodala jsem rozhodně, aby Carlisle neměl pochybnosti, ale mračil se, zlobil se.
"Jak myslíš, tebe to bude bolet." pokrčil bezmocně rameny. "Můžeš jít." propustil mě.
"Děkuju." usmála jsem se. "Ahoj." rozloučili jsme se a já šla zpátky do prázdného domu.

Jan přišel opět až pozdě v noci, tentokrát už jsem spala. Ráno, když zjistil, že mám zlomenou ruku, přidělil mi jednoho čeledína. Nemluvil se mnou a zdálo se mi, že se mi i vyhýbá. Nejspíš ho užíralo svědomí.

Když jsme se opět jednou večer pokoušeli o dítě, hned po našem nudném styku odešel pryč. Ani neřekl bů a zmizel, jen jsem slyšela bouchnout vrata. Vytratila jsem se z domu taky a běžela přes humna ke Carlisleovi.

"Carlisle, to jsem já, Helena." ťukala jsem na dveře u jeho stavení. "Pusť mě prosím dovnitř."
"Heleno, co tu děláš?" ptal se překvapeně. "Tak pozdě v noci." kroutil nechápavě hlavou.
"Promiň, ale musela jsem odejít z domu. Já už to s Janem nevydržím. Dnes jsme se opět pokoušeli o dítě. On už to dělá z nutnosti a hned, jak jsme skončili, odešel neznámo kam." postěžovala jsem si zdrceně.
"Tak od něj odejdi, když tě to s ním nebaví. Jestli už tam není láska, tak z nutnosti s ním nebuď." radil mi Carlisle. "To jinak nemá cenu, to bych radši byl sám." díval se mi do očí.
"Ještě to s ním zkusím pár dnů, pak se rozhodnu, zda s ním zůstanu, nebo odejdu od něj pryč." odpověděla jsem odhodlaně a trochu se pousmála.

Ještě chvíli jsem si s Carlislem povídala a pak radši zase běžela zpátky domů. Doma Jan nebyl, tudíž musel být asi v hospodě.

Dalších několik dní se mnou Jan nemluvil, ani nějak neprojevoval city vůči mně. Bylo to nevyhnutelné, musela jsem si s ním promluvit.

"Jene." řekla jsem u oběda.
"Ano?" zvedl oči od talíře a díval se na mě.
"Mohli bychom si spolu promluvit?" zeptala jsem se.
"Jistě, co tě trápí?" usmál se, ale byl trochu nervózní, asi se bál, co chci.
"Víš, v posledních několika týdnech mi přijde, že už mě nemiluješ a že se mnou si jen proto, aby lidi neřekli, že jsme se rozvedli." sledovala jsem svoje ruce, bála jsem se mu podívat do obličeje.
"Cože?" zachraptěl. "Děláš si legraci?" přeskočil mu hlas. "Já tě miluju, copak si to neuvědomuješ?" začal po mně skoro křičet. "Miluju tě!"
"Ale nikdy mi to neřekneš. Už mi nenosíš kytky jako dřív, nedáš mi pusu a ani neobejmeš." bránila jsem se. "Chybí mi tvoje bývalá něha a navíc mě mlátíš, když se ti něco nepovede." vyklouzla mi slza z oka a já ji nechala putovat po mém obličeji.
"Proto si myslíš, že tě nemiluju?" docvaklo mu.
"Jo, přesně, kvůli tomu si to myslím." odpověděla jsem.
"Heleno, ale já tě miluju, a omlouvám se, že tě mlátím." díval se na mě laskavýma očima.
"Taky tě miluju." políbila jsem ho a dál jsme mlčeky pokračovali v obědě.

Tahle idylka pak trvala asi jen 14 dní. Jelikož letošní rok úrodě nepřál, obilí ani brambory nerosty a Jan kvůli tomu byl velmi naštvaný a ani dítě jsem nezapočala, což ho štvalo ještě více. Jen jsem čekala, kdy zase vybouchne jako sopka. Snažila jsem se tomu nějakým způsobem předejít. Do milování jsem ho nenutila, když si četl knihu, masírovala jsem mu záda. Snažila jsem se ho nerozčilovat. Jenže jsem netušila, co se šušká mezi lidmi.

"Heleno!" zařval na mě z kuchyně manžel. "Heleno!"
"Ano drahýý?" přiběhla jsem z ložnice, kde jsem stlala postel.
"Proč je můj oběd studený?" zuřil, což nevěstilo nic dobrého.
"Ohřeju ti ho." vzala jsem jeho talíř a strčila ho do trouby v kamnech a přidala ještě poleno. "Jen se lásko nerozčiluj." dala jsem mu pusu na tvář.

To jsem neměla dělat, začal se opět rozčilovat.

"Jsi budižkničemu." křičel na mě, až jsem sebou cukla leknutím. "Oběd studenej, ani dítě jsi mi nedala a taháš se s tím doktorem, celá ves si o tom povídá." řval a já zůstala překvapením stát.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kůstka Kůstka | Web | 23. června 2010 v 9:26 | Reagovat

WOW to jsi napsala sama ??? Je to úžasné =) Myslím, že si sem zajdu přečíst i pokračování, je to úžasné =)=)=)

2 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 23. června 2010 v 10:36 | Reagovat

[1]: Jo jo, to jsem napsala sama :-)  Stejně tak i ostatní povídky na tomhle webu :-P

3 Kůstka Kůstka | Web | 23. června 2010 v 11:15 | Reagovat

=) ... jj taky jsem moc nechodila na PC xDD ... Strašně bych si přála aby nebyl Rozbřesk konec, ale aby to dál pokračovalo =) ....

4 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 23. června 2010 v 12:04 | Reagovat

[3]: Jo, tak to by bylo fajn no :-) Ale všechno jednou končí a podle mě je ten konec takovej otevřenej, že by se dalo ještě pokračovat nějak ;-)

5 moira moira | Web | 23. června 2010 v 14:09 | Reagovat

wow, tak tohle jsem nečekala... kdy bude pokráčko? napiš mi když tak na web, díks!! :))

6 thereskaaaaa thereskaaaaa | Web | 23. června 2010 v 16:23 | Reagovat

Začíná to zajímavě, chudák Helena.. Těším se na pokračování, hned jak přijedu z Francie, tak si to přečtu ;) Do té doby hodně piš, ať pak mám co číst :D

7 Iwuushkaa Iwuushkaa | 23. června 2010 v 17:24 | Reagovat

[6]: Dobře, budu se snažit hodně psát, že jsi to ty :-D Jo jo, chudák Helena, ale neboj se, postupem času se bude mít líp ;-)

8 moira moira | Web | 24. června 2010 v 11:30 | Reagovat

abych se přiznala, když jsem si přečetla první větu: "Kde mám to pivo?!" zakřičel na mě můj manžel.
tak nevím, jestli mě to rozesmálo nebo mi přebehl mráz po zádech. Asi obojí. Každopádně taky se těším na pkráčko.... 27. je tak daleko!! :-D

9 Faillë, Týnkakris, Kikina, je jich spousta Faillë, Týnkakris, Kikina, je jich spousta | Web | 19. října 2010 v 16:59 | Reagovat

perfektní :D  :D  :D  :D  :D

10 BíBí BíBí | Web | 26. října 2011 v 23:18 | Reagovat

No, zní to zajímavě, ale já nejsem příznivcem FFek na téma Twilight, takže se asi nedostanu přes všechny kapitoly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama