Vždy stačí jeden pohled

21. března 2010 v 19:24 | Iwuushkaa |  Jednorázovky
Tohle je moje první jednorázovka Snad se vám bude líbit. Bude to o upírech, Volturiovi, především někteří upíři (upírky) v tom hrají hlavní roli a nebude nouze ani o vlky a Cullenovi. Jestli se vám povídka bude líbit, nebo nemusí, zanechte prosím komentář. A je trochu delší. Díky


Zrovna stojím před zrcadlem a prohlížím se ve svých nových krvavě rudých šatech. Korzet mám pevně utažený, takže je štěstí, že jako upírka nemusím dýchat. Píše se rok 982, někde už vznikly státy, někde teprve vznikají, ale Volterra už jako městský stát stojí několik let.

"Vstupte." řekla jsem, když mi někdo zaklepal na dřevěné dveře od mého pokoje.
"Slečno Ivylin." uklonila se služebná. "Chce vás náš pán." řekla nervózně.
"Který pán?" zeptala jsem se.
"Pan Caius." špitla. "Pokud možno, co nejdříve se odeberte k němu do pokoje." dodala.
"Dobře, děkuju. Můžeš jít." propustila jsem ji.

Naposled jsem se podívala do zrcadla a pak jsem šla ke Caiusovi. Šla jsem chodbami hradu, kde bydlím už čtyři roky. Před čtyřmi roky jsem byla právě Caiusem přeměněna, že mám úžasnou schopnost, podle Eleazara. Mohu manipulovat s energií upírů, takže je mohu oslabit, až dokonce skoro zabít. Došla jsem ke dveřím a na ně zaklepala.

"Dále." slyšela jsem Caie promluvit.

Vešla jsem dovnitř s hlavou sklopenou k zemi.

"Co si přejete můj pane?" uklonila jsem se u dveří.

Caius, sedící za stolem, během vteřiny se přemístil naší rychlostí ke mně a už mě držel v objetí.

"Ty víš, co si přeju, má paní." zašeptal mi do ucha svůdným hlasem.
"Ne, to opravdu nevím." řekla jsem vážně.

Jenže Caius věděl, že lžu. Vzal si mě do náruče a přešel k posteli, na kterou mě položil a začal líbat po dekoltu a krku.

"Ty nové šaty ti ohromně sluší." zašeptal. "Jdou ti krásně k tvým očím a vlasům." rozesmál se.
"Děkuji, můj pane." rozesmála jsem se i já.

S Caiusem to už asi dva roky táhneme, ale ne tak, že bychom spolu chodili, jen spolu spíme, obou nám to tak vyhovuje.

Po nějaké době, co jsme se pomilovali, Caius opět seděl za stolem a něco dělal, já ležela v posteli a ještě i nahá, někdo zaklepal. Caius po mně hodil pohledem a já se pořádně přikryla. Celý hrad o nás dvou věděl.

"Ano." řekla Caius a klepající vešel.
"Můj pane." uklonila se služebná. "Má paní." uklonila se znova mým směrem. "Pánové Marcus a Aro vás očekávají v sálu." řekla nám.
"Děkujeme." odpověděl Caius za oba a služebná odešla.

Vstala jsem z postele a přešla k hromádce s oblečením. Vzala jsem si spodní prádlo a natáhla na sebe sukni. Chtěla jsem si vzít korzet, ale už na židli nebyl, měl ho v rukách Caius.

"Zavážu ti ho." přiložil mi ho k tělu a začal šněrovat a utahovat.

Do minuty naší rychlostí jsme byli v sálu. První vešel Caius a já za ním.

"Moji páni." uklonila jsem se hned u dveří a pak šla k trůnům.

Před trůny klečel nějaký upír a vedle něj Demetri a Felix a hlídali ho.

"Ivylin." usmíval se Aro. "Pojď ke mně."

Vydala jsem se teda za ním. Prošla jsem kolem klečícího a vykasala jsem si sukni, abych mohla vyjít schody. Stoupla jsem si vedle Ara a Caiuse.

"Co se děje?" zeptala jsem se a prohlížela si toho klečícího před námi.
"Tenhle ten přeměnil dítě a stvořil to, co my zakazujeme." řekl Aro tvrdě.

Já se jen sarkasticky ušklíbla.

"Za to bude velmi krutý trest." poznamenala jsem.
"Vykonej ho tedy." ukázal rukou směrem k němu.

S výrazem bohyně pomsty jsem sešla dolů. Felix s Demetrim zvedli toho upíra.

"Buď rád, že umřeš v rukou tak krásné upírky." řekl jako vždycky Felix a já se usmála.

Vzala jsem do rukou jeho hlavu, že mu zlomím vaz, ale jakmile jsem se dotkla jeho kůže, jako by mi probleskl jiný obraz před očima. Okamžitě jsem se pustila a udělala krok dozadu. Felix s Demetrim ho více stiskli.

"Co se děje?" zeptal se Aro vystrašeně.
"Nevím, jako bych viděla nějakej obraz."

Aro k němu přešel a chytl ho za ruku.

"Hm, zajímavé. To jsem ještě neviděl." řekl mile a odešel zpět k trůnům.

Přešla jsem zpátky k němu a on mi po mém doteku pustil asi jeho zážitek. Když skončil, otočila jsem se zpět k Arovi a šla k němu. Začala jsem mu vykládat, co jsem viděla. Místo, kde asi bydlí a to dítě, o které tu jde. Že je nejspíš nevinný, že ho vyrušil jiný upír a on proto musel přestat sát krev dítěte a to se začalo přeměňovat v upíra. Aro se po mé obhajobě toho upíra začal radil s bratry. Po chvilce mi zašeptal tak, abych to slyšela jen já.

"Dobře, udělujeme mu milost. Díky tobě."

Vděčně jsem se na něj usmála. Sešla jsem zpět k upírovi a stoupla si před něj. Upír na mně visel pohledem, bylo vidět, že čeká na můj verdikt.

"Felixi, Demetri, odemkněte mu pouta a vyprovoďte ho zadem pryč z hradu, je omilostněn." odpověděla jsem s kamennou tváří a otočila se od něj a šla ke dveřím.

Tam jsem se uklonila a odešla pryč ze síně. Ten upír byl zvláštní. Vydala jsem se k zadním dveřím a tam čekala. Za chvilku přišel Felix a ten upír.

"Ivylin?" podivil se Felix.
"Ještě něco potřebuju od něj." usmála jsem se a Felix s pokrčením ramen odešel.
"Co chceš?" zeptal se upír naštvaně.
"Měl by si vůči mně mít více vděku, když jsem ti zachránila život." řekla jsem odměřeně.
"Děkuju." řekl s ironií.
"Jak se jmenuješ?" přešla jsem jeho drzost.
"Robert." odpověděl. "Sbohem." řekla a vyběhl ze dveří pryč k lesu.
"Hm, Robert." zamumlala jsem a šla zpět do svého pokoje.

To jsem ještě nevěděla, že osud nás svede ještě několikrát dohromady.


O 141 let později, když se psal rok 1123, jsme zrovna večeřeli v jídelně. Já zrovna odcházela, když jsem se mezi dveřmi srazila s nějakým vojákem.

"Sakra, nemůžeš dávat pozor?" sjela jsem ho naštvaně, ale měl štěstí, stačil mě chytit než jsem spadla na zem.
"Promiňte paní." omluvil se a uklonil se.

Obešel mě a utíkal k bratrům Volturiovým. Odešla jsem z jídelny a šla chodbou směrem k síni. Před ní stáli tři vojáci a nějaký upír. Došla jsem k nim a v upírovi jsem poznala Roberta.

"Co tu chcete?" zeptala jsem se.
"Tenhle upír chtěl vyvraždit celou vesnici a předtím už jednu vyvraždil." sdělil mi jeden voják.
"Takhle vypadá vděk." povzdechla jsem si.

Robert se otočil a když mě uviděl, zašklebil se.

"Taky tě ráda vidím." řekla jsem ironicky.
"Sleduju, tě si naší propustky ale vůbec nevážíš." řekla jsem odměřeně.

Než mi něco stihl říct, přišli bratři. Vešli jsme do sálu a začali řešit jeho zločin. Nakonec, když jsem ho právoplatně měla zabít, držela jsem ho za hlavu a chtěla trhnout, pustil do mě šok, až jsem se pustila a spadla na zem bolestí. To samé i Felix s Demetrim a Robert pak zmizel jako by tam nikdy nebyl.

"Kde je?" vyštěkl Marcus rozzlobeně.
"Nevím." odpověděla jsem, když mě ze země zvedal Caius a oprašoval mi šaty.

Všichni se na Roberta zlobili. Nechápali jsme to, že mohl mít tolik schopností. Jenže jsme ho několik let nemohli najít a on zase něco vyváděl proti zákonům. Jak nám Eleazar prozradil, měl schopnost půjčovat si schopnosti od ostatních.


Jak léta plynula, o Robertovi nikdo nic nevěděl, ale ležel nám v hlavách.
Když jsem zase jednou ležela v Caiově posteli, vedle něj, zkusila jsem mu ze srandy ubrat trochu energie.

"Ivylin, co děláš?" ozval se hned Caie, když to poznal.
"Pokouším tě." rozesmála jsem se a on si na mě lehl a začal líbat na krku.


Pár dní na to měli velitelé jednotek a bratři nějakou poradu. Nikdo nevěděl, co tam řeší, mluvili velmi potichu. Po několika hodínách si nechali zavolat mě.

"Pánové." uklonila jsem se jim u dveří.

Pohlédla jsem na Caie a bylo vidět, že ten nápad se mu nezamlouvá.

"Ivylin, drahoušku." šel mi naproti Aro. "Potřebujeme tvé služby. V Jižní Americe zlobí upíři, potřebujeme je zkrotit, takže pojedeš na tvou první misi." vysvětlil mi s úsměvem a Caius tiše zavrčel.

Tak se začalo balit vše potřebné a za dalších několik hodin se cestovalo do Ameriky. Tam jsme se nečekaně střetli s Robertem. Měl tam svou armádu, větší než ta naše, ale my byli lépe vybavení schopnostmi.
Většinu jsme zabili, někdo zbaběle utekl, ale Robert, ten znovu zmizel, když už jsme ho opět mohli skoro zabít. Po téhle misi Eleazar opustil naše řady a vydal se zkoumat svět na vlastní pěst. Bratři rádi nebyli, ale Eleazar si to zasloužil, pomáhal tu hodně dlouho a opravdu se snažil.

Na hradě kvůli tomu pak byli naštvaní, Caius mě považoval za neschopnou.

"Neschopná?" štěkla jsem po něm, když jsme byli sami v jeho pokoji. "Když si tak chytrej, si tam měl jet a zabít ho sám." vrčela jsem naštvaně.
"Kdyby si ty a ostatní byla co k čemu, už by tady nebyl." řval po mně.

Během půl vteřiny jsem na něm seděla obkročmo, ruce za hlavou a pevně jsem je tiskla k matraci a výhružně na něj vrčela.

"Víš co dokážu." zašeptala jsem. "Tak tu moc nevyhrožuj nebo s tebou zatočím." sykla jsem a během vteřiny jsem byla u dveří a hlasitě s nimi práskla.

Byla jsem na něj naštvaná a jelikož byla noc, vydala jsem se do města, kde jsem potkala žebráka. Byl to staroch, tak jsem mu v nestřeženém okamžiku zlomila vaz a neslyšně jsem si ho odnesla na hrad a v jídelně ho vysála do sucha. Tělo jsem odhodila ke zdi a sedla si na židli. Byla jsem natolik zaměstnána vlastními myšlenkami, že jsem si nevšimla, že nejsem v místnosti sama, dokud mě někdo nechytil za ruku, židli odhodil stranou, že se rozbila a mě tvrdě hodil zády na stůl a pevně mě držel za zápěstí.

"Ty se mnou chceš zatočit, jo?" zašeptal Caius.
"Klidně." odsekla jsem a Caius svoje sevření ještě víc zesílil.

Začal mě líbat na krku a rukou mi vepředu na šatech začal rozvazovat korzet. Bránit se nemělo cenu, protože i já se chtěla s ním milovat.


V dalších několika letech jsme několikrát už skoro Roberta dostali, ale on vždy na poslední chvíli unikl. Vysmíval se nám a my s tím nemohli nic dělat.


Na konci první poloviny 17. století k nám přišel novorozený upír Carlisle. byl neobvyklý, nezabíjel lidi, ale zvířata. Byl u nás několik desítek let. Byl vzdělaný, byl to doktor a i když jsme se snažili, nepřesvědčili jsme ho a on člověka nikdy nezabil. Bratři ho vzali pod svoje křídla, takže měl i on rozhodující slovo ve všem. Během jeho žití u nás se vyskytly problémy v podobě nesmrtelných dětí. Ten jsme vyřešili snadno, i když jsme měli s tím spousty práce. Umřelo kvůli tomu spousty upírů a nejen těch dětí. Když odcházel, bratři se s ním vřele loučili a nejen oni, ale i další upíři, jako třeba Jane a Alec.


Několik dalších desítek let bylo ticho, Robert nebyl nikde k zastižení. Caius si našel další milenku, nějakou novorozenou upírku, která byla silná, takže byla ve vojsku a mě odstavil na druhou kolej. Trochu tím urazil moje ego, ale když už mě nechce, já se kvůli tomu vraždit nebudu.
Ve dne schovaná pod pláštěm, v noci bez pláště, jsem chodila na obhlídku města. Občas jsem šla s Heidi pro naší lidskou večeři a vyhlížela si svou oběť. Během těch let jsem byla i na několika misích, potkala jsem spousty novorozených, ale i starších zkušených upírů. Carlisle se občas stavil na návštěvu popovídat si.


Když se psal rok 1930, opět přišel Carlisle na návštěvu. Tentokrát i se svou ženou Esmé a synem Edwardem. Zůstali u nás týden. Jelikož Esmé byla novorozená, Carlisle a bratři jí vysvětlovali, co a jak. Já se věnovala Edwardovi, bojovali jsme spolu a skoro pořád jsem díky své schopnosti vyhrávala. Jeho to štvalo a vztekal se jako malé dítě, kterému zabavíte jeho hračku a proto jsem mu začala říkat Malý Edward. Když odjeli a já se nudila, věnovala jsem svůj čas tréninku boje s vojáky. Muyslím si, že to byla dobrá příprava.


V druhé světové válce jsme se opět nenápadně angažovali. Několik let po druhé světové válce si Caius tu upírku, kvůli které mě odkopl, vzal za manželku. Oslavy byly bujaré, trvaly několik dní. A já už pro něj nic neznamenala.


Uplynulo několik desetiletí. Některé roky byly poklidné, některé poznamenaly boje. Mě Caius poslal do armády, já to beru jako výměnu za jeho ženu a že se mě chtěl zbavit, aby se na mě nemusel dívat. Tak jsem trénovala boj, vylepšovala rozsah svojí schopnosti. Občas jsme se potkali s Cullenovými, ale vždy v přátelství, což se mělo změnit v roce 2006, kdy k nám Edward přišel s prosbou, abychom ho zabili. Už nechtěl žít, jeho milovaná je prý mrtvá a on bez ní nechce být. Bratři řekli, že si vše pečlivě promyslí, ať přijde zítra, že mu odpoví na jeho žádost. Bylo vidět, že je zoufalý a že ho to bolí, být bez ní. Bratři nad tím přemýšleli, ale hned od začátku bylo jasné, že ho nezabijí, na to má příliš dobrou schopnost. Druhý den odpoledne, když Malý Edward přišel vyslechnout si verdikt, byl naštvaný a možná i zklamaný, že mu nevyhověli. Co nejrychleji opustil hrad s odhodlaným výrazem, nejspíš měl něco za lubem. Příští den přesně ve dvanáct Edward ukázal, co plánoval. Zanedlouho byl opět v síni, tentokráte i s Alicí a neznámou lidskou osobou, což měla být jeho mrtvá Bella. Po delším rozhovoru a ukázkou našich schopností opustili hrad, ale s podmínkou, že Bellu přemění v upírku, neboť na člověka ví příliš mnoho o našem světě.


Jenže nikdo neplánoval, že rok na to se opět střetnou proti sobě s Jane a dalšími vojáky. To se u Forks a v Seattlu vyskytli novorození, kteří měli na Bellu spadeno, protože velitekla novorozených, nějaká Victoria se chtěla pomstít za mrtvého druha tím, že Malému Edwardovi zabije jeho družku Bellu. Nechali je být s tím, že přijdeme zkontrolovat, jestli dodržel slib a Bellu přeměnil.


Jenže za rok a půl k nám přišla Denalijská upírka Irina s tím, že Carlisle a jeho rodina stvořila nesmrtelné dítě, to , které my přísně zakazujeme a přísněji trestáme. Bratři se začali radit s veliteli vojska. Hned na začátku byli rozhodnuti se tam vydat, jen potřebovali taktiku. Po měsíci jsme se všichni vydali do Ameriky, do Forks udělat pořádat. Dorazili jsme tam, když všude ležel sníh, takže kolem Silvestra. Došli jsme na nějakou louku a postavili jsme se do pozic. Začalo se vyjednávat. Cullenovi si taky sehnali svědky, jejich schopnosti byly velmi vyrovnané s našimi, ale Aro chtěl boj. Jenže zjistil, že Bella všechny upíry kryje schopností, takže bychom nejspíš prohráli. Ani Jane, Alec a já jsme její štít neprorazili. Když se Aro seznamoval s jejich malou Renesmé, stála jsem vedle Ara. Ta malá mě velmi zaujala. Pak byla znovu porada, během níž Caie zabil Irinu. Po výslechu svědků přišla i Alice s dalšími upíry, jeden byl podobný jako jejich Renesmé. Nakonec přece jen jsme se vzdali a když jsme měli odejít, zůstala jsme zde a šla k Malému Edwardovi a jeho radující společnosti.

"Co tu chceš?" zavrčel Edward a byl připraven zaútočit, kdybych se o něco pokusila.
"Jdu v míru." zvedla jsem ruce. "A navíc by si mi z myšlenek poznal, kdybych na vás chtěla zaútočit, nejsem tak dobrá, abych dokázala před tebou skrýt mé myšlenky za jiné." mrkla jsem na něj.
"Ivylin, co po nás chceš?" zeptal se a narovnal se.
"Ale Malý Edwarde, nebuď tak napjatý, nejsem tu, abych vás rozdělila či pozabíjela, na to se mám příliš ráda, než abych spáchala sebevraždu." rozesmála jsem se. "Chci trochu poznat vaši maličkou." otočila jsem se k Belle, která malou držela v náručí a vedle ní obrovský vlk.
"Malý Edwarde?" zeptala se ta malá zvědavě.
"Ano, to je tvůj tatínek." usmívala jsem se.
"Ach jo." povzdechl si Edward.
"Chceš prozradit, jak k té přezdívce přišel?" zeptala jsem se Renesmé.
"To by mě taky zajímalo." ozvala se Bella a vlk zavrčel a zakuckal se, asi se smál.
"To bylo pár let po jeho přeměně. Navštívil s Carlislem a novorozenou Esmé Volterru." začala jsem, když mě Bella přerušila.
"Půjdeme k nám, ostatní už šli taky." rozešla se směrem asi k domu.
"Jak chceš Bello." odpověděla jsem a šla za ní a Renesmé a vedle toho vlka.

U Cullenů doma jsem si sedla na pohovku vedle Belly a Renesmé.

"Tak nám to dovyprávěj." dožadovala se usmívající Renesmé a já jí vyhověla.

Když jsem dovyprávěla příběh, jak se Edward vztekal jako dítě, když jsem ho vždy porazila, jeho děvčata se smála a já s nimi. Edward se jen zašklebil a šel za klukama. Povídaly jsme si s Bellou, Esmé, Alicí, Rose a dalšími, kdo neodešel hned. Jak jsem poznávala tuhle rodinu, Volterra mi přišla horší a dost nelidská. Samozřejmě chtěli slyšet můj příběh, ale jelikož tu byla i Renesmé, něco jsem vynechala. Když večer usnula, řekla jsem jimi to ostatní. Že jsem to několik století táhla s Caiem přes postel, že se na mě vykašlal a vzal si tu upírku a já šla místo ní do armády. Pak i o Robertovi jsem jim řekla, že ho nemůžeme najít a že pořád uniká. Indiáni, kteří pozdě v noci přišli, si sedli za námi. Podívala jsem se po těch dvou Indiánech a ten jeden se zadíval rovnou na mě. Najednou jsem se cítila tak zvláštně, jako bych byla najednou kompletní, celá.

"Sethe, to ne." uslyšela jsem toho vyššího Indiána.

Taky jsem slyšela Edwardův smích.

"Jacobe, co se děje?" zeptala se Bella.
"Seth..." odmlčel se. "... se otiskl." zašeptal.

Všichni se podívali na mě.

"Co je?" zeptala jsem se nechápavě.

Seth se na mě díval, vypadal jako zamilovaný.

"Ivylin." zvedl se a šel ke mně.
"Co se děje?" zeptala jsem se zmateně, ale cítila jsem, že mě nějaká síla táhne k tomu vlkovi.
"Proč zrovna do upírky?" slyšela jsem toho druhýho vlka.
"Ty ses taky otiskl do upírky." odsekl Edward.
"Ta je jen poloviční a navíc nezabíjí lidi." slyšela jsem tu nenávist v hlase, když to říkal o těch lidech.

Otočila jsem se na toho vlka Jacoba.

"Já tak byla vychována. Jiná možnost ve Volteře ani není." sykla jsem a použila na něj svou schopnost a vzala jsem mu část energie.
"Co to k sakru je?" zapotácel se Jacob a já se vítězně usmála a energii mu vrátila.
"Nezahrávej si se mnou." zavrčela jsem a ucítila něcí hořící paže kolem pasu.
"Tak se na něj nezlob." slyšela jsem šepot a zvedla jsem hlavu.

Byl to Seth. Najednou jsem měla chuť mu dát polibek, a tak jsem to udělala.

"To je jako bych líbal led." rozesmál se Seth.
"A já oheň." smála jsem se s ním.

Všichni jsme uslyšeli zavytí. Vlci se po sobě podívali a ve stejný okamžik vyběhli ze dveří, ve vzduchu se přeměnili a zmizeli v lese. Jejich roztrhané oblečení pomalu dopadalo na zem před verandu.

"Co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě.
"Sam je volal, muslei jít." odpověděl mi Edward.
"A to, co mě poutá k Sethovi?"
"Tomu jevu Indiáni v La Push říkají otisk. Ti dva k sobě patří jako skládačka, už je nikdo jiný nezajímá, možná by se to dalo přirovnat k lásce na první pohled." odpověděl mi znovu ochotně Edward.

Na to jsem se jen usmála, zvedla se a šla na verandu, kde jsem si sedla na schody a dívala se do lesa. Po chvilce jsem si vzala kus něčího oblečení a začala jsem ho v ruce otáčet, nitky vytahovat a různě si s tím pohrávat. Myslela jsem na to, co mi řekl Edward a co jsem cítila k Sethovi.

Seth přišel až ráno, sedl si vedle mě.

"Ivylin." usmál se na mě a dal mi pusu.
"Sethe, jak vlastně působí ten otisk?" zeptala jsem se a podívala se na něj.

Zrovna zíval, stáhla jsem si ho na klín a on dočista usnul jako špalek.

Po hodině za mnou přišla Esmé.

"Zůstaneš tu nejspíš s nami, že?" usmívala se.
"Jestli můžu a nebudu vám vadit." řekla jsem poněkud nejistě.
"Nebudeš." usmála se. "Vem Setha do obýváku za chvilku bude pršet." oznámila mi.

Vzala jsem Setha do náruče a odnesla do obýváku a položila na gauč. V tom přišel Jacob za Renesmé a zjistila jsem, že on je do ní taky otisknutý. Po chvilce opravdu začalo pršet. Jak jsem sledovala ten šrumec kolem, Cullenovi si hráli na lidi. Každý něco dělal, jen aby nevypadali strnule jako upíři.


Po pár dnech nějakého soužití jsem dostala tady u Cullenů vlastní pokoj. Jelikož se nějak rozkřiklo, že jsem tady a byla jsem podobná na Emmetta, tvrdili jsme, že jsem jeho nevlastní sestra. Jelikož jsme si se Sethem uvědomovali, že je divné, že já jsem dvaceti dvou letá a jemu je jen patnáct, dohodli jsme se se všemi, že Seth se nebude proměňovat ve vlka, aby zestárl do mého věku. Slíbila jsem však, že budu hlídat místo Setha území La Push s ostatními vlky, kteří mě mezi sebe přijali až na Leah, které se to vůbec nelíbilo.


Po 8 letech, kdy Seth byl dokonce o něco starší než já, jsem byla vegetariánka. Cullenovi se před 3 roky odstěhovali do Kanady na sever i s Jacobem, já zůstala ve Forks se Sethem. Renesmé už byla dospělá upírka. I když mi to nebylo příjemné, že jsem odtrhovla dalšího vlka od smečky, Seth to viděl jako novou zkušenost, a tak jsme se přestěhovali za Cullenovými. Vedle jejich velkého domu stál malý domek, prvně to byly prý stáje, ale ty Esmé předělala pro Jakea s Nessií a pro mě a Setha, abychom nesmrděli Rose pod nosem, jak ráda tvrdila Nessií.


Žili jsme spokojeně, všichni. Asi půl roku, kdy jsme se přistěhovali, to se už Seth začal znovu přeměňovat ve vlka a běhali jsme společně po tamějších lesích, přišla očekávaná návštěva, tedy Volturiovi. Přijeli bratři, Jane s Alecem, Demetri, Felix a dalších pár vojáků.

"Koukám, krásně jste se tu zabydleli." pokyvoval Aro hlavou po úvodních zdvořilostech a přivítání.

Za to mu Esmé poděkovala. Já v duchu věděla, proč tu jsou. Pro mě.

"Sleduji Ivylin, že si se dala také na vegetariánství." poznamenal Aro.
"Ano, trochu jsem i musela, když jsem chtěla být s touto rodinou a oni mě v tom podporovali a i můj přítel." odpověděla jsem a stiskla víc Sethovi ruku.
"Vlkodlak?" odfrkl si směšně Marcus.
"Ivylin." ozval se Caius. "Ty víš, že tě mám rád." upínal na mě svůj pohled. "Vrať se tam, kam patříš." žádal.

Pustila jsem Sethovu ruku a šla ke Caiusovi.

"Ty mě vážně chceš zpět do Volterry?" zeptala jsem se s nadšením a nadějí v hlase.
"Ano, chybíš nám." řekl. "Chybíš mě." dodal a během vteřiny stál přede mnou.
"Caie." natáhla jsem dlaně k jeho obličeji.
"Ivylin." objal mě a sklonil ke mně hlavu, nejspíš k polibku.

Od Cullenů jsem slyšela vrčení ze vzteku, jen jedno bylo bolestné. To od mého Setha. Zavřela jsem oči a snažila se bolest, kterou vrčení ve mně způsobilo, překonat. Už byl ode mě jen na milimetry, když jsem uhnula s hlavou a skoro všechnu jeho energii z něj vyčerpala, takže mi padl na zem k nohám a já udělala krok dozadu. Ušklíbla jsem se, když jsem viděla naštvaný Janin obličej.

"Caie, já už patřím jen mezi Culleny. Já už mám tady svoji lásku, mého Setha, mého milovaného vlkodlaka, který je lepší než ty." sykla jsem rozzlobeně a noha mi cukla dopředu, měla jsem chuť ho kopnout.
"Ivylin, jsi Volturi už víc jak tisíciletí, ty to nechceš změnit." šeptal vyčerpaně Caius.
"Vypadnite, všichni." křikla jsem a vrátila se za Sethem.

Vrátila jsem Caiusovi energii, on vstal a šel ke svým.

"Potvoro jedna, jsi zrádkyně a na ty my nezapomínáme." zavrčel Caius.

Potom odešli a já se přitulila blíž k Sethovi.

"Promiň mi to lásko." zašeptala jsem.
"Není co." odpověděl. "Došlo mi, že to byl jen trik. Jen doufám, že takhle neodkopneš i mě." usmíval se.
"Nikdy." políbila jsem ho a všichni společně jsme se vydali na lov do lesů na opačné straně, než odešli Volturiovi.

A já konečně měla svoje místo, kam patřím, svojí lásku, i když to byl vlkodlak a o tisíc let mladší než já, ale ani jednomu z nás to nevadilo.


A Robert? Ten zmizel někam, kde o něm nikdo nevěděl. Kdo ví, jestli ho jiný upír nezabil, ale Volturiovi po něm rozhodně pátrají dál.

Konec

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Qwertr Qwertr | 21. března 2010 v 20:05 | Reagovat

Moc pěkný, jen by mě zajímalo co se stalo s Robertem a jesli měl nějaký vliv na budoucnost Cullenů, nechceš napsat pokračování? :-D  :-)

2 AnčovičkaAR AnčovičkaAR | 21. března 2010 v 20:33 | Reagovat

moc pěkný, ale zajímalo by mě jestli napíšeš i pokračování, protože by mě taky docela dost zajímalo co se stalo s Robertem

3 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 21. března 2010 v 20:34 | Reagovat

[1]: Už tam máš i konec s Robertem :D

4 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 21. března 2010 v 20:35 | Reagovat

[2]: Ne ne, jednorázovka je od toho, že to pokračování nemá ;-)

5 psi-kraska psi-kraska | Web | 6. května 2010 v 18:15 | Reagovat

Naposled jsem se podívala do zrcadla a pak jsem šla ke Caiusovi. → nechci Ti nic říkat, povídka hezká, ale já myslela, že se upíři v zrcadle neodrážejí... ;-)

6 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 6. května 2010 v 23:50 | Reagovat

[5]: Já nechci nic říkat, ale ve Stmívání se upíři taky dívaj do zrcadel ne? :-)

7 Lucík Lucík | E-mail | 11. srpna 2010 v 9:09 | Reagovat

Krása.. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama